Zde najdete kontakty na vedoucí dětského oddílu:

Poslední letošní víkendová voda: Vavřinecký potok. Klasika mezi českými řekami a potoky. Kdo nebyl udělal chybu. Voda vcelku příjemná, počasí taky dobré a pohodička nemohla být větší...

Tak tu máme zase každoroční splutí středočeského Vavřineckého potoka. Každoroční vodácké radovánky se spoustou zábavy, kamarádů a i plaváčků ale občas i jiné té verbeži.

I přes počáteční problém malého počtu zúčastněných se podařilo shromáždit, schrastit, najít, a všemožně posbírat kupu cca 22 lidiček, kteří i přes ranní přízemní mrazíky rozhodli že si tento krásný potok vychutnají z vnitřku svých kajaků, kanoí, všemožných nafukovacích plavidel a někteří místy i bez lodi. Vše to vlastně začalo už v pátek kdy se pár nedočkavců rozhodlo využít loděnici jako dočasné útočiště a přečkat noc v očekávání nejlepšího místa pro sebe a svojí loď v zajícobuse než dorazí zbytek posádky busu která radši přespávala doma. Večer se ještě musel připravit vlek na ráno a tak se tato skupinka okupující loděnici vydala přesouvat vlek. Nejzáslužnější činnost při přesouvání vleku sehrála Lucka která tvořila „profesionální zátěž“ aby ta méně známá část mohla vlek dostat na své místo za autobusem.

Ráno proběhlo bez větších problémů. Sice jsme museli čekat na Markétu která se někde cestou zapomněla ale nakonec dorazila jenom s droboulinkým zpožděním ale my, co známe Markétu, tak nám to nevadilo. Nakonec vše dobře dopadlo a my mohli vyrazit po D1 a jiných vedlejších silnicích vstříc vytoužené vodě. Po příjezdu nás překvapilo lehké mlhavo a trošku zima. Nám vodákům co jsme co jsme s tím byli smířeni to nevadilo a za chvíli po vyfasování čísel jsme stáli převlečení s plnou lodní na břehu pouštěného potoka, čekajíce na vyvolání našeho čísla a odstartování závodu. Voda byla celkem studená ale po chvíli to už celkem šlo a dobře se pádlovalo. Cesta šla bezproblémů až do prvního krizového místa což bylo naše oblíbený esíčko se stromem nalevo (přesný název fakt neznám). Tady se očekávalo že se aspoň jeden z dětskýho oddílu práskne ale to se nestalo. Nevím jestli je to jenom můj dojem ale zdálo se mi že letos je to nějaký jiný a že už to tak neháže na ten strom jako dříve takže to bylo lehčí a jednodušší. Bohužel. Takže bez větších problémů jsme vyrazili dál kde nás čekalo další brankoviště a tím hned další esíčko. Tentokráte větší a zákeřnější. Hned pod první skokem byl hezkej váleček a úplně zvláštní protivoda neboť téměř každý kdo jí chtěl jet to stáhlo pod jez a většinou to skončilo prásknutím a vykrysením nebo eskymákem. Mě se povedlo udělat se zadkem pod jezem a špičkou ve vzduchu přejezd v tomto vejvárku až k tomu válečku kde mě to krásně přetočilo a hodilo na navigační klády, které ovšem byly tak blbě postavené že voda pod nimi procházela dále takže člověk neměl šanci se tam odsud dostat v lodi. Naštěstí bleskurychlá pomoc od Ájíka a Tomáše Mahomy mi pomohla otočit se do správné roviny a dostat se pryč z toho místa stále v kajaku bez nutnosti násilného vystoupení. Tímto jim chci poděkovat a doufám že jsem přihlížející obecenstvo pobavil a ukázal jim že takhle to nejde (ovšem kde byla záchrana přidělená pořadatelem to se neví). Dále vše pak pokračovalo už bez potíží až k Toušické kaskádě kde všichni ti co ještě nejezdí extrémní vodu nebo ti co nejsou bezmozkové na půčených pálavách od CK si to šli prohlédnout a s velkou úctou tento úsek přenesli. Ovšem podívaná občas stála za to. Od kaskády je to už jenom kousíček do Toušic kde je všemu humoru udělaná přítrž jelikož je to konec plavby. Cestou však ještě málo připravené čeká malé zpestření v podobě tradičního stromu který nejde podjet takže buď obejít nebo podeskymovat (někdo mohl i u břehu podjet ale bylo to obtížné). Po dojetí do cíle, převlečení a navázání lodí nás čeká malý výlet zpátky ke kaskádě kde pozorujeme další, co se snaží se utopit v té divoké mase vody. Po návratu zpět jsou již všichni z vody a my vyrážíme do Kostelce kde na nás čeká ubytování v podobě obrovské školní tělocvičny. Dětský oddíl, který je většinou vaří první se nechal předběhnout ostatníma a začal vařit až kolem sedmé hodiny večerní jelikož se nikomu z „děcek“ nechtělo. Holt už nejsme nejmladší. Večer se pak nesl spíše v poklidném duchu a to hraním volejbalu, brnkáním na kytaru a převážně povídáním.

Budíček nebyl ani moc brzo ale ani moc pozdě. Všichni se stihli nasnídat, sbalit, naskládat do autobusu a vyrazit na druhé kolo Vavřinečáku. Tentokrát už se nejel závod takže se jelo spíš poklidněji ale zato stále. Odjezd byl naplánován na třetí takže nebylo kam spěchat. Kolem půl druhé už ale ta nejrychlejší skupinka, tvořená dětským oddílem, byla na místě. Převlíknout, navázat lodě, najíst. Klasický postup každého kdo dorazil. Všechno proběhlo podle plánu takže odjezd naplánovaný na třetí byl posunut na půl čtvrtou ale i tak jsme všichni vyrazili směr Praha. Cestou nás potkaly standartní věci jako zácpa na dálnici a tak, ale to je přece v neděli večer v pořádku takže žádné strachování a před šestou jsme v loděnici. Vysáčkujeme se z autobusu, odneseme co je naše a někdy i cizí, rozejdeme a rozjedeme se do svých domovů. Tímto končí naše letošní zlíchovské turné po českých i zahraničních řekách a teď se budeme oddávat teplu svých domovů. Nezapomeňte že v zimě probíhají eskymáci na kterých se dá natrénovat to, co se přes rok pozapomnělo. I já vám všem chci popřát hezký podzim a zimu a na jaře na vodě zase AHOJ!!!

David :-)